Arashi - 4. část

14. února 2010 v 21:54 | Anita |  Arashi
Poslední...
(pro větší přehlednost jsem to nerozdělovala do dvou částí, takže je to trochu delší)



*~*~*

Nebe nad nimi bylo stále tmavší a těžší, vítr silnější, lidé tam dole uspěchanější…

První kapka našla jeho tvář…

Matně zaznamenal pohyb vedle sebe.
Nechával mysl opět volně plout.

Druhá…

…ve své maličkosti pohltila nepolapitelné…
…spoutala pomíjivost, unesla prchavé myšlenky…
…pro sebe ukradla nenaplněné přání…

Třetí…

Znenadání ho obklopovalo teplo - teplo touhy zahřát ho v bezpečí. Touhy spoutat pomíjivost, pohltit nepolapitelné a naplnit nesplnitelné přání. Nebylo jeho.
Nebránil se jemnému tlaku na své bradě, ani něžnému dotyku, který znenadání pocítil na rtech.

V druhém okamžiku místnost prozářilo blikavé světlo a vyplnilo mohutné dunění.
"Teď už rozumíš." - tiché konstatování nebo ozvěna hromu? Nevěděl.
"Rozumím."

*~*~*



S vydechnutím nechal na holou kůži dopadnout proud studené vody. Ve sprchách už kromě něj dávno nikdo nebyl. Stál s rukama opřenýma o blízkou stěnu, čelem svěšené hlavy se téměř dotýkal chladných dlaždiček. Jako by ze sebe chtěl smýt všechny starosti a napětí posledních dvou hodin.
On věděl, že ho odněkud zná. Kdyby tenkrát ten pocit jen neobešel…Nikdy by si nepomyslel, že by mohl mít něco společného zrovna s aikidem. Teď se však Arashimu v hlavě vyjasňovaly všechny možnosti, při kterých se mohl se jménem Shizuka Minato setkat. Seminář, článek na internetu, různé knížky o aikido v Japonsku…
Spolu s tím poznáním v něm hrklo. Spěšně otočil kohoutkem a s ručníkem kolem pasu došel ke své skříňce, kde vedle pečlivě složeného keikogi ležela tenká knížka, dárek od strýce, kterou otevřel naposledy před několika lety. Začal v ní horečně listovat, až konečně našel příslušnou stránku s fotkou mladého muže a odstavcem textu pod ní.
'Shizuka Minato…narozen 7. 9. 1987, Okinawa…mimořádný talent bla, bla, bla…8. dan aikido…'
Všechno to tam bylo. Měl vztek. Na sebe, na něj, na tuhle knížku…
"Čekal jsem od tebe lepší výkon. Nishio-sensei si tě vždycky vyhvaloval. Je zklamaný…"
Nepotřeboval se ohlížet. Bylo mu jasné, že se přímo za ním o stěnu opíral autor jeho největší životní komedie. Proč ho jeho přítomnost nepřekvapuje?
Místo odpovědi na poznámku se s mlčením začal spěšně oblékat. Cítil, že se ten člověk na něj právě teď dívá, a co víc, že se usmívá.
"Nečekal jsem, že tě to takhle rozhodí." Pobavení, které z těchto slov znělo, Arashiho domněnku jen potvrdilo.
Jakmile měl zavázanou i druhou tkaničku u bot, narovnal se. Dveře plechové skříňky přibouchl s trochu větší vervou, než původně zamýšlel.
"Odejdi." Prostá žádost pronesená s až příliš ledovým klidem, avšak podnícená nebývale spalující zlobou.
Ticho.
Když za sebou uslyšel přibližující se kroky, sebral svůj batoh a chystal se odejít. To mu však nebylo dovoleno. Prudkým nárazem se chlapec ocitl zády s rukama ve výši hlavy přišpendlený k chladnému kovu. Takto se jeho pohled konečně setkal s naprosto vyrovnanou tváří jeho trýznitele. Uvědomoval si každičký detail. Známé usměvavé oči. Tenké souměrné obočí. Dokonale tvarované rty. Vlhké konečky vlasů, které ještě od sprchy nestačily uschnout…
"Nebuď tak naštvaný. Nedá se s tebou pak bavit."
Měl sto chutí zlikvidovat ten úsměv, který ho tak vytáčel. Ovšem z nedávné zkušenosti na tatami mu bylo jasné, že nemá na to zkřivit tomuhle muži jediný vlásek, natož ho udeřit.
"Nemám v úmyslu se s tebou o něčem bavit, tak mě pusť," procedil skrze zaťaté zuby.
"A já myslel, že jsi vyhlášený schopností držet své emoce na uzdě…" Povolil stisk. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Za pár vteřin šatny naplnil zvuk prásknutí dveří.

Jakmile Arashi vyšel ven, opřel se do něj studený vítr. Popravdě ho to ani nepřekvapovalo. Jednou si to vedro přestávku dát muselo. Na okamžik zatoužil po nějakém teplém kusu oblečení, kterým se lehké tričko, jež měl na sobě, nazývat opravdu nedalo. Mohutná mračna jakoby chtěla stáhnout nebe svou tíhou na zem. Vydal se rychlou chůzí směrem k domovu.
Před domovními dveřmi se ocitl, ani nevěděl jak. Zmateně začal po kapsách hledat klíče, když pravou rukou nahmatal malý složený papírek. Rozevřel ho.

Přijď dnes večer ke mně. Dlužím Ti vysvětlení.
M.

'Ale jak-?' Nestačil tu otázku ani domyslet. Řešení se okamžitě dostavilo spolu se vzpomínkou na chladný kov a bolestivé loupnutí v zádech. Najedou ho naplnil podivně známý pocit. Popravdě nebyl nijak zvědavý na výmluvy jakéhokoli druhu, ale myšlenka na objasnění důvodu, proč se někdo rozhodl z něj poslední rok dělat idiota, ho lákala.

Ten zvláštní, důvěrný, a přesto na hony vzdálený pocit v něm spolu s intenzitou proudění chladného vzduchu kolem stále sílil.
Stál před proskleným vchodem do vysoké obytné budovy, když se mu v mysli vybavilo několik vzpomínek najednou: muž na druhém břehu řeky, přivolávaje ho k sobě němým gestem pravé ruky…prázdná lavička, cizí přítomnost a blízký, až příliš blízký horký dech, příjemně kontrastující s okolním chladem…melodický hlas, poprvé propůjčující půvab zvuku jeho jména, nyní už tak dobře známý…
'Tak tehdy…'
Opřel se do pootevřených dveří a za okamžik už stoupal po schodišti potemnělé chodby. Netrvalo dlouho a jeho ukazováček se setkal s ohmataným tlačítkem bytového zvonku. Tlumené drnčení dolehlo k Arashiho uším zpoza skromně vyhlížejících dveří, následováno měkkými kroky majitele bytu. Na okamžik zavládlo ticho, a když se pak dveře znenadání otevřely, přeběhl po návštěvníkově kamenné tváři lehce zmatený výraz. Ovšem stačil mu letmý pohled na starobylou vázu, která zaujímala své místo na nevysokém botníku, aby si vysvětlil nesmyslný výjev v podobě Minata, jenž, svíraje v úrovni Arashiho obličeje povadlou kytici lehce pofiderního tvaru, s jakousi pokornou úklonou zároveň svěšoval hlavu směrem k zemi.
Chlapec chvíli vysílal ke skloněné postavě před sebou pohled, který jasně říkal "nech-si-tyhle-blbý-fóry", a když mu pak došlo, že ho vlastně nevidí, vyslovil svou myšlenku nahlas. Mladého muže konečně přemohl zadržovaný smích. S jiskřičkami v mandlových očích za stálého úsměvu vzhlédl, narovnal se a nebohé staré květiny, ze kterých ještě odkapávala voda, odložil zpět do vázy.
"Pojď dál."
Vešel. V bytě bylo navzdory otevřeným oknům trochu dusno. Už tu předtím několikrát byl, a tak následoval Minata známou cestou do uklizeného, přesto však útulně vyhlížejícího obýváku, kde se na konferenčním stolku kouřilo ze dvou čajových šálků - on věděl, že přijde, samozřejmě.
Usadil se na kraj pohovky, starší muž zaujal místo v křesle po jeho levici. Mlčeli. K mladšímu z nich se mezitím líně doplazila mentolová vůně čaje a dotkla se jeho nosu. Mátový…Ten měl nejradši. Natáhl se pro šálek a začínal se děsit myšlenky, kolik toho o něm Minato ví, přičemž on sám zůstával pro Arashiho stále samé překvapení. To mu však dodalo odvahy, aby promluvil.
"Takže? Nechtěl jsi mi náhodou něco vysvětlit?" pronesl, aniž by se na svého hostitele podíval.
Ten se beze slova usmál, -
'Jak příznačné.'
- odložil svůj hrnek s čajem zpět na stůl a s pohledem, kterým černovlasému chlapci jasně naznačoval, aby šel za ním, se vydal k protějším dveřím. Arashi si uvědomil, že v tomhle pokoji ještě nebyl, a tak mu bylo mírným překvapením, když se ocitl v nevelké místnosti, kolem dokola vyplněné obrazy. V pravém protějším rohu stála stará pootevřená skříň a vedle ní bylo o stěnu opřeno několik dřevěných stojanů. Byly tu krajiny, zátiší, postavy, portréty, tváře - usměvavé, smutné, bezvýrazné; kresby, voskové malby i olejomalby.
Pohledem mezi tou vší nádherou podvědomě vyhledal jeden jediný obraz a přešel k němu. Z plátna na něj dýchala pozdně jarní scenérie kolem jemu tak dobře známého úseku řeky. Dlouho se vpíjel očima do toho mistrovského výjevu, a když v drobné postavičce opírající se o zábradlí na protějším vyobrazeném břehu rozeznal sám sebe, objevila se mu na čele známá vráska. Zastyděl se - jak je to dlouho, co se mu neznámý umělec od řeky stal přítelem, a on se o jeho dílo po celý ten čas nestaral ani náznakem.
Měl v plánu podrobně prostudovat každičký výtvor v téhle místnosti, nicméně jeho pozornost plně zaujal obraz visící na stěně hned vedle. Od svého souseda se lišil pouze tím, že byl očividně namalován v zimě. Popošel více doleva ke dvěma následujícím, na nichž se zračil horký červenec v těsném závěsu za šedým listopadem, a které měly kromě místa, jež zachycovaly, se sousedními díly společnou ještě jednu věc. Na žádném z nich nechyběl vždy o něco mladší chlapec, jemuž v hlubokém zamyšlení černé pramínky vlasů spadaly do tváře a křižovaly nepřítomný pohled ledových očí - on.
Když si přečetl datum v rohu každého z těch čtyř chronologicky zleva doprava seřazených obrazů, začínalo mu pomalu svítat. Pohlédl za sebe na mladého malíře, který se za celou tu dobu nehnul od otevřeného okna, z něhož tiše vyhlížel na ulici. Arashi překonal prostor mezi nimi a po jeho vzoru se opřel o okenní parapet. Zanedlouho jeho pohled naplnila známá prázdnota. Začínal chápat…

…A nebe nad nimi bylo stále tmavší a těžší, vítr silnější, lidé tam dole uspěchanější…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama